Jak se uvolnit při focení aneb „my neumíme pózovat“

Větu „my neumíme pózovat“ nebo „to s námi budete mít těžké“ jsem už slyšela snad stokrát. A upřímně? Ve většině případů úplně zbytečně. V tomto článku vám poradím jak se uvolnit při párovém focení.

Myslím si totiž, že velký rozdíl je mezi klasickým ateliérovým portrétem, kde člověk opravdu víc pózuje, a mezi focením venku, které je postavené spíš na emocích, pohybu a storytellingu...

A právě takové focení mám nejradši.

Hodně lidí před párovým focením přemýšlí, jak se uvolnit při focení a co vlastně budou před foťákem dělat.

U svateb, párového nebo rodinného focení většinou nejde o to, aby lidé dokonale pózovali a každou chvíli věděli, co mají dělat s rukama. Je pro mě důležité aby jste se dokázali při focení uvolnit natolik aby jste na foťák úplně zapomněli. Jemně vás povedu, koučuju a vytvářím situace, ve kterých se postupně přestanou soustředit na foťák a začnou vnímat hlavně jeden druhého.

Většinou u párového focení začínáme úplně jednoduše. Chůzí, povídáním a obyčejnou společnou procházkou. Já sama nemám ráda strojenou atmosféru a vím, že čím víc jsou lidé v pohodě, tím přirozenější fotografie vzniknou. Proto se během focení snažím s párem normálně bavit, uvolnit je a vytvořit prostředí, ve kterém zapomenou na to, že stojí před foťákem.

Právě během té společné chůze často hledáme i zajímavá místa, světlo nebo malé detaily v okolí. Snažím se pár zakomponovat do prostředí tak, aby fotografie nepůsobily jen jako „dva lidé před foťákem“, ale jako moment z jejich společného příběhu.

A podle mě je právě pohyb jedním z největších klíčů k přirozenému focení.

Když člověk stojí na místě a moc přemýšlí nad tím, kam dát ruce, jak zvednout bradu nebo jestli stojí správně, začne být ztuhlý a nejistý. Ale ve chvíli, kdy se začne hýbat, většina nervozity úplně zmizí.

Proto často páry nechávám chodit, rozběhnout se, zatočit se, obejmout se nebo se jen jemně houpat v objetí. Někdy stačí úplná maličkost a najednou z nich spadne stres i pocit, že „musí umět pózovat“.

A teprve když cítím, že už jsou opravdu uvolnění, přichází ty klidnější a intimnější momenty. Sednou si do trávy, opřou se o sebe, pohladí se po tváři nebo se jen na chvíli zastaví a soustředí se jeden na druhého místo na foťák.

A právě tehdy vznikají fotografie, které působí přirozeně, jemně a opravdově. 🤍

Každý pár je jiný

Pro mě je při focení hodně důležité umět správně vycítit samotný pár. Každý vztah totiž funguje trochu jinak.

Jsou páry, pro které jsou doteky, objetí nebo polibky úplně přirozené i před ostatními lidmi. A pak jsou páry, které tak kontaktní nejsou a veřejné projevy blízkosti jsou pro ně mnohem intimnější a méně přirozené. Neznamená to, že se mají méně rádi. Jen svou blízkost dávají najevo jiným způsobem. A právě proto se snažím každé focení přizpůsobit konkrétním lidem.

U párů, které jsou spíš introvertnější nebo méně kontaktní, většinou nespěchám do romantických a intimních póz. Naopak začínáme mnohem jemněji a přirozeněji, aby se cítili v bezpečí a pohodlně. Protože ve chvíli, kdy člověk cítí stres nebo tlak, je to na fotkách okamžitě vidět.

Naopak u párů, které jsou spontánní a kontaktní přirozeně, bývá celé uvolnění mnohem rychlejší. Jsou hravější, víc se smějí, dotýkají se a nebojí se být sami sebou ani před foťákem.

A právě to je podle mě důležité si uvědomit, že neexistuje jeden správný způsob focení pro všechny.

Každý pár potřebuje trochu jiný přístup, jiné tempo a jiný prostor k uvolnění. A pro mě jako fotografa je hodně důležité umět to během focení vycítit a přizpůsobit se tomu.

„A co když nám to bude trapné?“

Věřím, že pro spoustu lidí jsou první minuty focení dost stresující. Často mají pocit, že vypadají trapně, neví co dělat s rukama nebo přemýšlí nad každým pohybem. A upřímně? Je to úplně normální. 🙂

Ale zároveň vás chci uklidnit, většina lidí se tak cítí jen na začátku. A velmi rychle to přejde.

Já sama se během focení snažím vytvořit co nejpřirozenější atmosféru. Spíš než „fotograf a klient“ chci, abyste měli pocit, že jste na procházce s někým, koho už delší dobu znáte. Hodně si povídáme, smějeme se a já vás celým focením jemně vedu a koučuju.

A právě to většinou lidem nejvíc pomůže.

Nemusíte přemýšlet nad tím, kam dát ruce, jak si stoupnout nebo co přesně dělat. To je moje práce. Já vás navedu, řeknu vám, co zkusit, kam jít nebo jak se postavit. Třeba vás jen poprosím, abyste se vzali za ruce a šli spolu na procházku, dívali se kolem sebe nebo se chvíli soustředili jen jeden na druhého.

A najednou zjistíte, že už vůbec nepřemýšlíte nad foťákem.

Většinou po prvních deseti nebo dvaceti minutách nervozita úplně zmizí a focení začne působit mnohem přirozeněji. Lidé se uvolní, začnou se víc smát a přestanou řešit, jestli „umí pózovat“. A právě tehdy vznikají ty nejhezčí a nejopravdovější momenty. 🤍

Nemusíte být dokonalí

A možná právě to je podle mě na focení nejdůležitější.

Nemusíte být modelové. Nemusíte vědět, co dělat s rukama. Nemusíte umět pózovat ani se tvářit dokonale. Stačí být sami sebou. Protože ty nejkrásnější fotografie většinou nevznikají ve chvíli, kdy je všechno perfektní. Ale tehdy, kdy se přestanete soustředit na focení a začnete vnímat hlavně jeden druhého. A přesně tyhle momenty mají pro mě největší hodnotu. 🤍

A pokud i vy patříte mezi lidi, kteří si před focením říkají „my neumíme pózovat“, věřte, že v tom opravdu nejste sami. A upřímně? Skoro každý pár mi po focení řekne, že to vlastně vůbec nebylo tak hrozné, jak si původně představovali. 🙂