AHOJ, MÉ JMÉNO JE KLÁRA
Když tuhle sekci čtěte, tak je to proto, že chcete vědět jaká jsem...Lidé, kteří mě znají, tak s tím co teď napíšu, budou určitě souhlasit.
Musím všechny varovat, pokud vám budu fotit svatbu, tak o mě budete vědět na sto procent. Nejsem typ fotografa, který by stal opodál a byl tichým pozorovatelem, který zachycuje Váš velký den. Jsem hodně společenská, ukecaná a veselá osoba. Rozhodně bych se označila jako kontaktní fotograf.
Ráda spojím dvě oblíbené disciplíny. Portrét v krajině
Je to takový ten fotograf, který je rád blízko dění, fotí na kratší ohniska a u párových fotografii si s vámi rád povídá. Nechci vás jen z dálky pozorovat, fotit, protože když vám chci poradit s pózou, tak bych na vás musela z té dálky křičet a to nechci :-D.
Každopádně, pokud by Vás zajímal můj příběh jak jsem se dostala k focení, tak čtěte níže.
Pocházím z malé vesnice z moravského Slovácka. K umění mám blízko už od malička, začala to ZUŠ, pokračovalo UMPRUM v Uherském Hradišti. Možná by si někdo mohl myslet, že moje cesta byla jasně dána a šla jsem studovat fotografii, ale opak je pravdou. Na střední škole jsem vystudovala obor Módního návrhářství a k fotografii jsem se dostala až o několik let později.
Aktivně fotit jsem začala v roce 2017 a ze začátku jsem to brala jako zábavu při procházkách, ale postupem času se touha po tom mít lepší a lepší fotografie stala závislostí a focení mým milovaným koníčkem.
Kdo mě zná, tak ví, že jsem velmi společenský člověk, miluju poznávání nových lidí a dát se do řeči s každým pro mě není žádný problém. Než jsem šla na mateřskou dovolenou s mojí první dcerou, pracovala jsem v obchodě s módou. Práci jsem měla moc ráda, byla různorodá, kreativní a kontakt s lidmi byl na denním pořádku. Tím, jak jsem byla stále mezi lidmi, tak mi focení přišlo jako dokonalé odreagování v přírodě, kde je klid a prázdno. Fotila jsem všechny krásy, které mi matka příroda mohla nabídnout, přes květinové makro, klasickou krajinářskou fotografii, ale také focení noční oblohy.
Když se mi narodila dcera, všechno se změnilo, maminky mi dají za pravdu :-). Najednou je člověk většinu času doma a stará se jen o to malé bezbranné miminko, pro které by udělal první poslední. Foťák jsem na procházky s kočárkem nebrávala a už jen občas jsem cvakla nějakou pracovní fotku. Jenže je to otázka času a vaše potřeby vás doženou, nebo alespoň u mě tomu tak bylo.
Chyběl mi společenský život, nové tváře a jejich radosti a třeba i strasti a do toho navíc můj milovaný fotografický koníček. Dostala jsem se do stereotypu.
Rozhodla jsem se, že zkusím portrétní fotografii. Dřív jsem vůbec necítila potřebu ji fotit, překvapila jsem sama sebe. Hned u prvního focení jsem poznala, že je to, co mi chybí a dokáže zaplnit moje dvě prázdná místa v srdci. Najednou jsem to byla zase já!
Ale ani od krajinářské fotografie jsem se moc nevzdálila, ráda spojím dvě oblíbené disciplíny. Portrét v krajině.